Vietnam? ..taky nevím kde to je... na Blog.cz

V úterý večer se vydáváme na další výlet. Tentokrát jedeme bez Vrabčáka, který se rozhodl zůstat a pracovat na seminární práci. Vyjíždíme v 8 h nočním autobusem směr Saigon.

Po cestě stavíme na obvyklou přestávku na jídlo a po vyskočení z autobusu vidím fakt parádního docela velkého štíra, Mirka ho ještě stihla zahlédnout, ale než vystoupila Barča už byl v díře.

Do Saigonu jsme dorazily kolem 6 ráno. Koupili si snídani a šly na čaj. Pak jsme se vydaly shánět informace o tom, jak se dostaneme k tunelům Cu Chi. Měly jsme štěstí. Hned první cestovka, do které jsme vlezly, tam pořádala výlety a i za rozumnou cenu. A tak už jsme v 8h nasedali do mikrobusu, který nás společně s dalšími turisty vezl k tunelům Cu Chi. Cestou jsme ještě navštívili dílnu, ve které pracují postižení lidé a vyrábí krásné obrazy ze skořápek.

Když jsme dorazili na místo, tak nás náš průvodce nejprve zavedl do polopodzemního kina, kde jsme shlédli, ještě černobílí film o historii tunelů.

Tunely Cu Chi sloužili za vietnamsko-americké války jako ochrana bojovníků a politických pracovníků Vietkongu. Ale první tunely byly vykopány již příslušníky ligy Viet Minh během války proti Francouzům. V roce 1965 se pod povrchem oblasti Cu Chi nacházel složitý systém chodeb o délce více než 250 km. Zdejší oblast byla pokryta gumovníkovou plantáží. Půda zde je hutná, jílovitá, sytě červená a pro kopání tunelů se tedy hodí skvěle a navíc se tunely nachází nad úrovní podzemní vody nedaleké řeky Saigon. Avšak kopáči se museli potýkat s problémy, jako jsou hadi, štíři a zbavovat se vykopané zeminy aby se neprozradili. Takže ji v noci roznášeli do vzdálených děr po amerických bombách nebo do řeky. Dále zde museli vybudovat průduch pro přívod vzduchu, které končili v termitištích nebo trsech trávy aby je Američané neobjevili. Tunely jsou několika podlažní a lidé v nich někdy museli trávit i několik týdnů bez toho aniž by vylezli ven.

Ale až když je člověk skutečně navštíví, dovede si představit, jak neskutečný je, že zde dokázal někdo žít ba dokonce i operovat. Když náš průvodce konečně našel vstup do podzemí,(u kterého nebylo hafo turistů), tak jsme si ho mohli vyzkoušet. Většinu přítomných zarazila velikost vstupu. Obdélníčková díra z níž sundal poklop vypadala sice jako ve filmech, ale zdála se být mnohem menší. A tak když nás průvodce vyzval ať si vyzkoušíme do ni vlézt, nikdo se k tomu moc neměl. Tak jsem se rozhodla ji vyzkoušet první a nebýt toho že nám dopředu ukázal, jakým způsobem tam vlézt, měla bych asi problém. Museli jsme zvednout ruce nad hlavu a tím zmenšit obvod ramen. A tak jsem se vešla. Vyzkoušela jsem si i absolutní tmu při nasazení poklopu. Avšak průlez úzkým tunelem byl na programu až později. Mirča se obávala, že se v tunelu zasekne :) což se jí sice nepovedlo, ale jedné prdelatější turistce před ní ANO a tak ji z díry museli pomoct vypáčit dva muži, aby jí osvobodili. Nakonec to vyzkoušela i Barča se svojí klaustrofobií. Zavřít by se ale nenechala ani za bezedný měšec :-D.

"Jdeme, jdeme" honil nás náš průvodce, abychom se moc nezdržovali a ukázal nám sérii důmyslných pastí. Většina z nich spočívala v tom, že šlápnete, propadnete se a napíchnete na ostré hroty buď z bambusu nebo z jiných materiálů, které byli po ruce. Každopádně většina skončí déle či méně trvající smrtí.

Během prohlídky jsme mohli zhlédnout opuštěný tank a také si zahrát na odbojáře a zastřílet si ze samopalu AK47, což jsme ani jedna nevyužila. Na závěr přišla konečně samotná prohlídka tunelů, jež spočívala v jejich průlezu. Což si Barča odpustila hned a Mirča o tom chvíli uvažovala taky, ale nakonec se nechala zlákat a šla si úzký tunel v podzemí vyzkoušet. Tunely jsou úzké a nízké, takže lezete převážně po kolenou, a to už se jedná o verzi, která byla určitě pro turisty upravená. Jako krtci si lezete hlínou a sem tam vás překvapí odbočka. O tom jak je podzemí záludné jsme se sami přesvědčili, když jsme zakufrovali a vylezli asi o 50 metrů dřív čímž jsme si sami zkrátili prohlídku. To mě hrozně mrzelo. Nic méně i ta krátká chvíle strávená v podzemí v tom šíleném, vlhkém vedru nám nastínila neskutečné podmínky, které zde bojovníci Vietkogu museli snášet.

Než jsme vyšli z areálu tak jsme ještě ochutnali topirambur, který byl součástí tehdejšího jídelníčku.

Výlet byl díky našemu průvodci uspěchaný a určitě by se zde dal strávit podstatně delší čas ale i tak se nám líbil.

Po návratu do Saigonu jsme se trochu pocouraly po městě, daly si obídek a pak jsme zhodnotily, že se nám nechce čekat až do 11 večer, na kdy máme zabukovány lístky do Dalatu a odjezd jsme si posunuly už na šestou.

Když jsme se seznámili s Poly, byla oděna do typického bangladéšském oděvu a vypadala jako princezna Šeherezáda. Pak jsme se s ní začali přátelit a zjistili, že je to moc milá a fajn holka a časem jsme poznali i její kamarádku Linu. Jednoho večera nás navštívily po večírku s jejich profesorem. Obě byly zas krásně oblečeny v bangladéžských šatech. Obdivovali jsme jejich proměnu z obyčejných holek do princezen a tu nám holky nabídly, abychom je druhý den navštívili, že z nás taky udělají bangladéžské slečny. A opravdu! Druhý den nás pozvali do svého pokoje, všechny tři nás namalovali jejich typickým způsobem, na čelo nám nalíply puntík a oblékli nás do svých krásných ručním vyšíváním zdobených šatů. Když holky dokončily naši proměnu, tak se ještě sami převlékly, nestihly se namalovat ale i tak jim to moc slušelo. Poté jsme se společně fotili a měla následovat procházka ulicemi, na kterou ovšem nedošlo, protože se strhl obrovský liják. Na závěr ještě Barča dostala od Liny jeden komplet a už se určitě těší až se v něm předvede v Čechách :) Byl to krásný večer s bangladéžskými holky a trochou jejich kultury.

Konečně je tady den, na který jsme se tolik těšili, jedeme se potápět! Přijel za námi kvůli tomu Patrick z Dalatu a navíc jsme se domluvili s klukama, Hanhem a Minhem, že pojedou s námi. Společně jedeme autobusem do přístavu, kde si pronajímáme loď a vyrážíme na moře, až k ostrovu v jehož blízkosti se budeme potápět. Potápěčská společnost sídlí přímo na moři, v plovoucích dřevěných boudách. Kluci nám vše domluví a vietnamští mladící už nám rozdávají neopreny a pak nás seznamují s tím, co nás čeká a co máme dělat. Instruktor to říká Minhovi, ten překládá Vrabčákovi a ten hlásí nám. Zní to snadně, potápět se bude každý společně s instruktorem, takže se nemáme čeho bát. Jen Barča protože je klaustrofobik, se potápění dobrovolně zřekne a raději zůstane s Hanhem a Minhem s tím, že si mezitím zaplavou. První se jde potápět Kuba. Připevní na něj pás se závažím, obléknou vestu s bombou, brýle, dejchák, ukážou na něj základní potápěčský znak, což je kolečko z palce a ukazováku, který má signalizovat, že je vše OK, a vzápětí šplouchne za svým instruktorem do vody. Ten ho hned odvádí dál na moře. Pak jde Mirka a celý proces se opakuje, bomba, brýle, dejchák, kolečko a šplouchnutí do vody. A po Mirce už jdu já a poslední půjde Patrik. Jsem ve výhodě, mám instruktora, který nám líčil, co máme dělat a tak umí pár slov anglicky - pod vodou už to taková výhoda není. Dostanu pás se závažím a docela mě zaskočí jeho váha. Pak bombu, brýle - ještě je s pomocí Barči a Minha přemluvím, aby mi je zmenšili a následně už s dejchákem v puse žbluňknu do vody a můj instruktor mě táhne na moře. Zeptá se mě, zda je vše ok a já kolečkem odpovídám, že ano i když už se mi nervozitou klepou ruce. Vzápětí mě instruktor strčí pod vodu a už vím, že není vše v pořádku! Teda vlastně je, do brejlí mi neteče, vzduch mám, ale nemůžu dál. Zmocňuje se mě panika, když vidím, jak průzračná voda činí podmořský svět do všech směru nekonečný. Trojrozměrný prostor a hafo ryb, fakt bych to chtěla vidět, ale právě teď sem si to rozmyslela a všechno ve mně mi říká ven. Na hladině se mě můj mladý vietnamský instruktor snaží uklidnit "Lady, Lady" ale moc se mu to nedaří, tohle nezvládnu. Až když mi řekne, že se můžeme vrátit, tak ze mě spadne panika a rozhodnu se ještě jednou to zkusit. A tak se ponoříme a instruktor mě tlačí směrem ke dnu, cestou se neustále ptá, zda je vše OK, a pomáhá mi srovnávat tlak. Kolem mě je neskutečně živo. Všude samá barevná rybka, jsou tu osamocené i v hejnech, protáhlé šípovité ryby, ježci, hvězdice, a u dna směsice pestrobarevných korálů. Můj dech se rychle uklidňuje, protože jsem uchvácená tím, co vidím. Jediný co nevidím, je můj instruktor. Mám ho za zády a něco na vestě mi znemožňuje otočit hlavu a podívat se. Ale vím, že tam je, protože do něj sem tam kopnu, když zapomenu, že nemám plavat. Proplouváme nad nějakým lanem a pak se potkáme s Vrabčákem a jeho instruktorem. Následně mě instruktor nechá dotknout se korálů. Je to úžasný pocit, takže jsem si ani nevšimla, že mě opustil, pučil si foťák a udělal mi obrázek. Je to úžasný a chce se mi křičet "Koukněte na tuhle rybku skoro se dotkla mé dlaně a nechce odplavat, a támhle je had koukejte." Ale nikoho nevidím a křičet taky nemůžu. Pak na moment zahlédnu i Patrika, a Mirka zas prý viděla mě... Já jí ne, natolik jsem byla zabraná do sledování podvodního života. Za chvíli se vynořuji a jen lituji, že čas strávený pod hladinou byl tak krátký. Mirka s Kubou už jsou taky venku. Dozvídám se, že nejsem jediný posera, který nezvládl ponor napoprvé. Mirka se přiznala ke třem pokusům, než se překonala:-D. A ani Barča s kluky se zatím nenudili. Zatímco my si užívali pod vodou, oni dováděli ve vlnkách na hladině. Nutno podotknout, že Hanh neumí plavat. Jeho nadšení z výletu bylo takové, že jsi půjčil kruh, hodil ho do moře a pak za ním skočil. Kdo to někdy udělal, ví, že ve chvíli kdy dopadnete do vody, tak vlna, kterou jste způsobili, kruh oddálí. Hanh to zřejmě nevěděl a tak ho musel Minh z Barčou zachraňovat před utonutím. A jelikož se jim to podařilo, začal radostně vyvádět v kruhu. Natolik, až se s ním převrátil a z kruhu mu trčel jen zadek, zatímco hlavu měl pod vodou. Zas bylo třeba záchrany :-D. A tak než se vynořil i Patrik, chvíli jsme ve vodě dováděli společně. Když jsme byli zas všichni, dohodl Hanh ještě předání fotek a už jsme pokračovali lodí ke korálovým útesům u pobřeží ostrova, kde jsme si chtěli zašnorchlovat. Brýle do vody jsme však měli jenom troje: Mirky, moje a jedny omylem půjčený. Patrick chtěl sluneční, ale donesli vodní - pro nás klika. Ve šnorchlování jsme se střídali. Bylo opravdu na co koukat a tak jsme to vydrželi hodně dlouho. Vylezli jsme, až když některé dohnal hlad. Rozhodli jsme se tedy udělat obědovou pauzu. Došlo však ke komunikačnímu šumu a tak jsme místo k vodní restauraci na ostrově pluli zpátky do přístavu. Naštěstí jsme si toho včas všimli a stihli změnit kurz. Po obědě jsme si udělali ještě jednu zastávku na širém moři a zaplavali si mezi vlnami a hejny medůz jež nás pěkně požahaly. Slunce se začalo klonit k západu a náš výlet končil. Cestou ještě Patrick zjistil, že u potápěčské stanice zapomněl boty a tak si hned v přístavu musel koupit žabky. Kluci trvali na tom, že nás pozvou na večeři, a jelikož Hanhovo jídlo nás nikdy nezklamalo, těšili jsme se, co tentokrát ukuchtí. A opravdu, Hanh nezklamal a to co připravil, byla tentokrát opravdu delikatesa. I gurmánský jazýček Paricka si přišel na své. Byl to vskutku krásně prožitý den.

Ba Ho

Rozhodli jsme se vyrazit na výlet na místo známé jako " tři jezírka". Transport je tam nejjednodušší na motorkách, a tak jsme si k Patrickově půjčili ještě dvě, a mohlo se vyrazit. Jelo nás šest, Minh totiž odjel do Cam Rangu. Ba Ho, jak se třem jezírkům ve vietnamštině říká, se nachází asi 25km na sever od města. Cesta uběhla rychle a na místo jsme dorazili někdy před polednem. Zaparčili jsme, zaplatili vstup pro bílý, a vyšli cestičkou k jezírkům. Trvalo jen asi čtvrt hodiny dorazit k prvnímu jezírku, respektive pod něj. Koryto potoka bylo plné obřích kamenů, připomínalo nám to takovou Vydru či Bílý potok. Voda byla báječná a osvěžující, jen jí bylo málo, páč je období sucha. Ale i tak bylo proplétání se potokem proti proudu sítí malých jezírek a vodopádů bezvadné. Po pár stech metrech se došlo k prvnímu jezírku. Zde ještě byli lidé, a taky krásný vodopád. Kousek u něj malý, asi šestimetrový útes, z kterého se dalo skákat. Po překonání menšího převýšení se člověk dostal k druhému jezírku, kde už bylo liduprázdno. Jen velká skála nad jedním z břehů, a vzdálené hlasy od jezírka zezdola. Probrodil jsem a částečně proplaval tenhle úsek, vylezl pár menších skalek a ejhle, dostal jsem se k třetímu jezírku. To se mně osobně líbilo ze všeho nejvíc. Nad pravou stranou jezírka se opět zdvíhala černá žulová stěna, na levé pak skála tvořila asi 2 až 3 metrový shod, z něhož se dalo bezvadně skákat. Škoda jen že holky tomu moc neholdovaly, tedy až na Dášu:)... Po chvíli se tedy odebraly nazpátek, já s Dáškou jsme si ještě párkrát skočili, a pak je následovali.

Po cestě zpátky nás ještě čekalo občerstvení pod jedním z kamenů, kde činorodé vietnamky prodávaly jídlo a pití. Pak už jen cestou zpátky k motorkám. Mezitím se obloha zatáhla a spustil se krátký slejvák. Ještěže po cestě bylo pár bambusových altánů. Ač s dírama ve střeše, svému účelu posloužily. No, a když už se zdálo, že nás nic nemůže překvapit, stalo se. Hanh po návratu k motorkám zjistil, že někde ztratil klíče. A tak se s Mirkou a Dášou vydal zpět je hledat. Jednomu z hlídačů se mezitím podařilo nakopnout jeho stroj s použitím klíče cizího. Nicméně když se skupina hledačů vrátila, zamávala vítězoslavně klíčem, a vše bylo v pořádku. Pak už nás čekala jen bezstarostná jízda do Nha Trangu, špagety k večeři, a vrhcáby:)...